Close

Lenost nebo selhání systému?

Ruce potřebujeme od svého narození po celou dobu našeho života. Slouží nám k prvnímu uchopování předmětů, k tomu, abychom se najedli, oblékli, věnovali se své práci, koníčkům či objali milovanou osobu. Potíže nastanou v okamžiku, kdy naše ruce přestanou fungovat tak, jak si představujeme.

Před několika lety ke mně přišla paní se silnými bolestmi horních končetin s velmi omezeným pohybem. Dopředu dala ruce maximálně 30 cm a dozadu tak 15-20 cm. Několik měsíců chodila na rehabilitace, které nepřinášely žádnou změnu k lepšímu, natož tak úlevu od bolesti. Rehabilitace probíhala např. tak, že jí rehabilitační sestra dala do rukou overball míč a postavila ji čelem ke zdi. Měla koulet míč po zdi nahoru a dolů a to celých deset minut. Lékaři přišli s opakovaným návrhem, že ramenní klouby proškrábnou. Klientka nechápala, proč má jít na operaci, když rentgenové snímky potvrdily, že se tam nenachází žádné usazeniny. Obvodní lékařka nakonec konstatovala: „To se ale nepohlo ani o kousíček.“

Problém byl, že u paní z nějakého důvodu došlo k velkému zkrácení svalů v ramenním pletenci a hrudním koši. Naše rehabilitace se ubírala směrem k uvolňování a protahování horní části trupu. Velkou pomocí nám byl její manžel, který s ní cvičil několikrát denně. Kousek po kousku, centimetr za centimetrem se pomalu podařilo ty ruce uvolnit tak, že paní už byla schopná se protahovat sama. Třeba tak, že se vždy, když šla z toalety, opřela o zárubně a udělala krok vpřed. Po šesti měsících intenzivní práce se podařilo, že paní měla téměř plný rozsah pohybu.

Jenom by mě zajímalo, k čemu tam ta rehabilitační sestra byla. Seděla na židli a dívala se na paní, jak se pokouší koulet míč po zdi. Místo toho, aby ji posadila na židli, stoupla si za ni a pomalu se snažila protahovat ruce od sebe, tak jí díky tomu míči ruce dávala k sobě. Měla takovýto způsob rehabilitace nařízený od lékaře, kterého jen poslouchala, anebo si ulehčila práci? Pokud byla alespoň trochu soudná, musela přece vědět, že takováto rehabilitace postrádá logické vysvětlení.

Jestliže něco nefunguje, tak se snažím najít nový způsob. Proč se tady za půl roku téměř nic nezměnilo? Byla to lenost rehabilitační sestry nebo selhání celého zdravotního systému? Proč je tak velký rozdíl mezi rehabilitačními lázněmi a běžnými rehabilitacemi? Do rehabilitačních lázní přicházejí lidé po těžkých dopravních nehodách, těžkých úrazech, mozkových mrtvicích i těžkých nemocech. Učí je znovu sedět, stát, chodit. Jejich cílem je vrátit své pacienty co nejrychleji zpět do života a pokud možno v co nejlepší aktivní formě. Mají vynikající výsledky. Jak je možné, že u běžných rehabilitací to nejde? Proč se na rehabilitace čeká měsíc? A proč od většiny klientů slyším: „Rehabilitace mi nepomohly“? Něco je zjevně špatně.